Mám boky jako Beskydská sedmička

Je to jeden z nejmasovějších závodů v ČR, nejen proto, že je to závod dvojic, že je náročný a také bezchybně zorganizovaný. Beskydská sedmička se stává fenoménem, který je o Silvestrovské noci během několika minut beznadějne vyprodaný více než 3 tisíci startujícími. Možná právě tady padne několik předsevzetí, výzev a sázek, jeden by řekl dobře propracovaný marketingový tah. Ostatní, jako já, čekají na červencové a srpnové odpadlíky a registrace zkupují. S Kristýnou jsem se domlouvala už v zimě, chystala jsem se na tajnačku obhájit prvenství z předešlého roku. A taky vylepšit osobák -15 hodin a 18 minut.

Jsme někde v první půlce závodu a já jdu pořád sama. Kde je kruci ten Lukáš? Zoufale ho volám, hledám mezi stovkami závodníků, ale nikdo se jako Lukáš netváří. Popobíhám na vedlejší stezky, až na něj narazím pod seběhem, přikrčeného. Lukáš fotí. "Luky, teď v noci? Je tma, pojď, musíme pokračovat, všichni nám utečou. A tak se neochotně zvedne, zabalí cajky a pokračujeme dál. Nevyjdeme ani další kopec a opět jsem sama. Kde zas je? Zas musím popobíhat, hledat, narazím na něj v Krásné u občerstvovačky, jak zase fotí závodníky. Jsem zoufalá, takhle se mi B7 nepodaří vyhrát, vždyť "Lukáši, ty jenom fotíš!" "No ale já jsem přijel fotografovat Beskydskou sedmičku", odvětí náš nejoblíbenější beskydský fotograf, taky sporťák. Procitnu totálně zpocená a vyděšená někdy nad ránem. Byl to sen, a já v tom snu šla B7 s Lukášem Podolákem. Uf.

A tak si to znova šinu na registraci do Frenštátu pod Radhoštěm, tentokrát už to mám po cestě, co jsem se letos přestěhovala do Rožnova, je to coby kamenem dohodil, jen na ten start do Třince pojedeme déle. Letos už jsem si nebrala v pátek ani dovolenou, a tak se balím ráno před prací a zbytek až po. Z míry mě nevyvádí ani předpověd počasí hlásící padající trakaře od 21 hod do sobotního poledne, kolikrát se už letos meteorologové sekli, tudíž si s výbavou hlavu nelámu. Těším se na noční stoupání na Javorový, na tajemné odbočky, trávu na sjezdovkách zkropenou rosou a na výhledy z Lysé, na stohlavý čelovkový had nad i pod vámi, přicházející svítání a konečně i na ty turisty na Pustevnách a Radhošti.

Sprcha hned na parkovišti ve Frenu mě ze snění vytrhne a má výbava začíná pomalu ale jistě vlhnout. Bude legrace. Většina se nás na déšť těšila, po vyprahlé Tatranské šelmě, uvítám raději průtrž mračen typu letošní Malofatranská stovka (před startem někde nad námi vypustili přehradu, hromy burácely a na nás do 5 minut nezbyla nitka suchá, jděte si v tom 105 km přes Malou Fatru).

Ale zpět do Beskyd. Startujeme z třineckého náměstí ve 22:30 za zvuku znělky z Pevnosti Boyard. Odtahuju Blondie Kirsten alias Kristýnku z prvních řad startujících, to víš žejo, sprinty nejsou můj šálek čaje. A tak volně probíháme Třincem, ještě za sebou slyším Honzíka, kterak volá "Jen si běžte holky přepálit, doženem vás na Lysé", čímž mě stoprocentně vyděsí a já lapu po dechu přes obecní silnice až pod samé podhůří Javorového vrchu a úpatí Beskyd. Za zesilujícího deště a zesilujícího Kristýnčina tempa. Musím ji trochu krotit, prvních 20 km u mě probíhá pozvolná aklimatizace ultra tempa. Navíc asfaltový úsek v tempu lehce přes 5 mi dává pěkně sežrat proseděné léto u hromad práce. Chmury mě neopouští ani při stoupání na první vrchol Javorový. Všichni mě předbíhají, já se nenastřelila gelem a vlaju za Kikou jak igelitka. Úsměv na tváři mi vykouzlí až vrchol, obsypaný fanoušky i v tom neustávajícím dešti a muzikanty v sídle HZS s kytarama, kteří nám do kroku hrají příjemné tóny. Tak jo. Jsem tu a žiju je na čase makat. Pípáme první vrchol a střílíme první seběh dolů do řeky. Kika to nastřelila. Prej pomalé seběhy. Co chvíli na ni volám a brzdím, že se takhle za 20 zničíme. Kupodivu poslouchá a přizpůsobuje se mi. Sjezdovka v Řece, oproti loňsku jsme utekly hrozícímu špuntu pomalejších, a tak k mé nevoli musíme vylítnout nahoru a dále pokračovat na vrchol Ropici. Tady se již naplno projeví nešvar deštivého počasí a sice tuny bláta a kaluží. S každou mokrou trávou kterou projdu, mi vteče do bot tak půl litru nové ledové vody a já si představuji, jak můžou vypadat varhánky po dalších 80 km a 12 hodinách. Provozujeme tance mezi bažinami dole pod nohama a elektroboogie mezi proliskávajícími mokrými větvemi stromů nahoře. Plesk, čvacht, škrrr, doplouváme na Ropici a v podobném duchu stejnosměrnou cestou dolů. Ze tmy mě zdraví známí, hledáme soupeřky a i soupeře a snažíme se utéct co nejrychleji z dosahu. Po loňském minutí odbočky na žlutou značku ze sedla Lipového, si dám tentokrát obzvláště pozor a tak narozdíl od početné skupiny před námi klesáme na první občerstvovačku v Morávce správně. Loni nás s Jaruškou doprovázely padající hvězdy a bublání Liščího pramene, letos padající trakaře a proudy bahna. První větší jídlo, stále je relativně teplo, jsem jen v tričku a lehké vestě a kompletně durch. Kombinuju sůl, meloun, tatranku, pomeranče mi tentokrát po nevolné Tatranské šelmě nejedou.

Stoupáme na Travný sjezdovkou Sviňorky, téměř samy, ještě mám v paměti loňskou zácpu v úzké cestičce hlubokou trávou, hned v traverzu se trasa rozděluje pro sporťáky, kteří si vystoupají na vrchol, a pro hobíky, kteří se povezou lesní cestou a v klidu sestoupí do obce Krásná na další občerstvovačku. Ochlazuje se a s nadmořskou výškou začíná i foukat, Travný nás zdraví svým tajemným horským šumem, za kterým na něj tak ráda chodím. V totálně mokrých hadrech je mi opravdu kosa a šance na pomalé usychání je s neúnavným deštěm beznadějná. Dotahuju promočené rukávky na paže a přesvědčuji se, že to, co chladí, bude za chvilku hřát. Naivka. Tiše uprostřed noci pípáme na vrcholu svoje čipy, polituju dobrovolníky, kteří tu musí celou noc stát a mrznout a s úlevou beru roha mezi smrčky směr dolů. Travný je známý svým techničtějším seběhem, Kirsten volá, že bude pomalejší, ať čekám, a tak opatrně klesáme po kamenech i bahně, které už stihlo rozorat desítky závodníků před námi. Traverzu se opět připojujeme k početným Hobby závodníkům. Odsud až na Lysou je budeme zase předbíhat, než někdy za Smrkem zase osiříme, spousta hobbíků si dává revizní přestávky jak v Krásné, tak v Ostravici. My to bereme bleskově. Rychle do sebe nacpat pár melounů, vody máme ve vzduchu i na zemi dostatek, myslím, že jsem ani jednou nedoplňovala, ukořistím kus tatranky a jedeme dál. Blondie na Lysou fičí, já se ploužím za ní, už nemám ani sílu ji krotit, budu připravena na případnou krizi, vedoucí pozici našeho týmu převezmu já. Od Malchoru opět řádně přituhlo, ani nemám náladu koukat na světelný had nade mnou, ani pode mnou. Jdu si svůj boj, vyhýbám se bažinám, víceméně neúspěšně, a co nevidět, resp. nic nevidět v lehké mlze pípáme vrchol a před námi je můj neoblíbený seběh po Lysohorské dlažbě. Chci ho mít co nejrychleji za sebou, a nejvíc tu zimu, uklidňuju se, že na Lukšínci už by nemuselo tak foukat, proto dolů nasazuju tempo. Konečně se doplahočíme ke zpevněné cestě, kterou dokličkujeme dolů do Ostravice. Tady přichází čiré zoufalství, nikoho to nebaví, jsme mokří a je strašná zima. Drží mě jen myšlenka, že dole bude Robin a můžeme se dát trochu do kupy. Co je horší, že jsem Robinovi nenabalila ani jedno teplejší termotričko, které bych si suché oblékla a mohla se tak trošku zaizolovat Stormshell bundou. Místo toho docvakáme zuby na Pilu, kopeme teplý vývar s nudlemi, já ukořistím nové přesnídávky, vyměním pohasínající čelovku a vymyslím tak akorát nasoukání mého zbylého promočeného já do stormshellky a čágo bélo. Jdeme na Smrk a pomalu se rozednívá. Nekopla jsem si v Ostravici žádný dryják, spoléhám, že to utáhnu a v té zimě na spánek ani nepomyslím. Naivka podruhé. Jdeme mlčky, déšť snad ještě zesílil a cestou na Holubčanku se mnou zmítá spaní. Mžourám do trávy, tady by se pěkně lehlo a už by mě nikdo nezvedl. Zelená vstávej, jdi za Kristýnou. Jakmile začíná první terénní stoupák snažím se vstát z mrtvých, vzdaluju se skupinkám chlapů za námi, i Kirsten, musím se zahřát, prostupuju hangem vzhůru a hledám notu. "Mám totiž od pánbíčka boky, jako skříň , jako skříň..." Ježiši, proč tuhle písničku, proč? Co naplat, za plat si život osladím a zaberu do kopce. Kika má krizi, čekáme se a přitom se snažím neumrznout. Ranní píp na Smrku. Oblíbený seběh do Čeladné, polovina za náma. Dole je třeba doplnit energii a uklidnit žaludek, ale v té zimě si nedovedu představit sníst ani meloun, ani banán - tedy moje závodní palivo. A sladkého mám po krk. Jsem ráda, že do sebe dostávám cukr, alespoň v podobě kofoly. Za plat si život osladím? Dala bych si obyčejný párek v rohlíku. A tak si sním o svém párku až dolů na kontrolu. Při pohledu na hromady ovoce mnou projede ještě větší zima a zoufám o párku. Najednou Robin donese na tácku dvě nožičky, hořčici a chleba. Neuvěřitelné. Zdlabu párek i hořčici, jen poulím očima, Blondie raději už mizí napřed. Doleju se kofolou, na hlavu natáhnu suchý šátek a prchám za ní. Čeká nás asfaltová táhlá cyklostezka pod Stolovou, pak se vyškrabkáme strmě do svahu a nakonec doklopýtáme až do sedla pod Kněhyni. Odtud už jen kousek na Čertův mlýn. Seběh směr Tanečnici nekonečně klopýtáme přes mokré kořeny stromů a do toho v hlavě neúnavná Ewička co má boky jako skříň. Naději vyvolávají Pustevny a teplá polévka. Dvě zmrzliny přibíháme na jindy turisty zaplněný hřebínek Pusteven. Několik odvážných výletníků se tu ale přeci jenom najde, za skly nové "restaurace-vyhlídky" sedí v teple u kávičky. My si dáme horký vývar, zespod kelímku vyškrábu nudle, uzmu pár kousků chleba a nechám proudit myšlenky s potůčky dešťové vody. Tuším velmi pomalý seběh dolů do Ráztoky. Každou chvíli očekávám tornádo Linda a Klára, druhé ženy za námi, mohly mít ztrátu možná 20 minut. Vím, že mají silné seběhy, vím že mají silnou vůli a vím, že jsou mhohem zkušenější než my dvě ultra jelita dohromady. Ale pořád nic. A Honza s Ivankou, který nám to siboval už v Třinci taky nikde.

Hřeben pod Radhoštěm nás přivítá téměř arktickým vánkem a padající mlhou. Někde v dáli tušíme kapličku a už se jí nemůžeme dočkat. Konečně nás vítá polozmrzlá slečna, my si pípáme, a já si jako obvykle na vrcholu vycucnu přesnídávku ať mi cestou dolů nekručí v břiše. Bolí už všechno, od Smrku koleno, od Čeladné záda, od Pusteven puchýř na patě, bolí mě vše i za trpějící Kristýnu a za míjející závodníky. Seběhy musíme jít, rozuměj, fakt jít. Morál už jen doklepávají předbíhající další a další závodníci. A k tomu "Mám boky jako skříň"! Poslední občerstvení na Pindule, tam už jen hrknu teplý čaj, doleju kofolu od Robina, uzmu zase kus chleba a jdeme to odploužit. Velká výhoda dnešního počasí je, že nevidíte žádné vrcholky, tudíž odpadá stres, co je ještě před námi. Co je pro mě velká nevýhoda, že to tady moc dobře znám a unavující tělo si představuje ty kopce místo mlhy dvojnásobné. Do kopce už vůbec netáhnu, ale nad vodou mě drží fakt, že jsme na to dvě. Snažím si Kirsten uklidňovat blížícím se vrcholem a upravuju vzdálenosti, dle tónu jejího naléhavého dotazu, kdy už tam budem? Když s úlevou pípáme na posledním vrcholu Velkém Javorníku, ještě netušíme, že největší boj teprve přichází a to s posledním downhillem. Jo, vím že to je tady kamenité a kruté jako poslední štace, a taky vím, že tady kolikrát rupnou nervy, vazy, kotníky nebo kolena. A že já se buď rozběhnu na těch šutrech, nebo už nikde, a Kika to má úplně naopak, takže takhle nesourodě se dokolíbáme až na ten slavný mostek ve Frenštátě, konečně mi začalo být teplo, možná i horko, uprostřed města. Už bundu sundávat nebudu, už jsme tam, co kdyby se za zatačkou vynořila Klára s Lindou. Ještě mě málem zajede auto, to by byla ostuda "200 metrů před cílem skončila pod koly aut" to už raději "Doběhla s boky jako skříň!" a Vyhrály! A já obhájila. Letos s Kristýnkou Chmelkovou, které tímto moc děkuji za nasazení a odhodlání se v tom poprat se mnou.

Děkuji za krásné fotky Lukáši Podolákovi a Lukáši Budínskému.