Můj pohled na svět

"Ještě nelez." Křičí na mě Karel seshora a za cinkotu karabin netrpělivě sleduju utíkající lano kamsi vzhůru za pískovcový roh. Pomalu se posouvám za ním, chci ho vidět, jak připravuje základní štand. Postupuju, nakukuju. "Ještě ne."

"Už můžeš."

Pomalu se sunu po pískovcovém traverzu, našlapuju v lezečkách po rampě, která se stáčí na nástupové místo. Karel je jako vánoční stromeček. Zdobený expreskami, vklíněnci, špáradly, klíny, uzly a provázky. Nahodí na mě hromádku lana a já profesionálně nahodím výraz "Jistím" a parťák vyráží vzhůru. Tedy já až po notné chvíli, kdy budu jištěna seshora a svým postupem sesbírám veškerý použitý jistící materiál. Zatímco Karel leze, já jistím zespod a mám spoustu času periferně vnímat okolní předpodzimní přírodu Hrubé Skály. Pod námi proudí hloučky turistů, kteří využili volného svátečního dne a vyrazili se svými ratolestmi nebo přáteli do skal. Hlasy se rozléhají o skalní stěny všude dokola a já přestávám rozeznávat, co na mě volá parťák a co křičí děti v údolí. "Povol". Slyším a povoluju lano. Je nahoře. Teď už neslyším vůbec. Posunu se vzhůru a čekám až se lano dotáhne. Teď už můžu bezpečně postupovat vzhůru. Poprvé se seznamuji s pískovcem. Prsty si hrají s drolícími zrnky písku, chodidla jemně našlapují na vyhlazené stupy. Pečlivě sundávám každý jistící bod a zacvakávám si ho do poutek sedáku. Nahmatávám v jemné hornině zvětralé otvory či praskliny, které mi slouží jako madla a pomalu se vytahuju výš a výš. Za polovinou už cinkám jako babiččin příborník a roli vánočního stromečku pomalu ale jistě přebírám já. Vystoupala jsem už nad koruny stromů, pode mnou šumí padající listí buků, měla bych se bát, ale cítím se příjemně a v bezpečí. Těsně pod vrcholkem chvilku zaváhám pod jemným převisem, který jde ale elegantně obejít a zase se opatrně zavěšuji do vyvětralých otvůrků a štěrbin.

Vylezla jsem nahoru, šťastná a spokojená se svým výkonem. Konečně se můžu usadit na nevelkém plácku pískovcového sloupu a pozorovat krajinu pod sebou čítající koruny stromů chytajících podzimní zlatavý a bronzový nádech a protější skály, které stojí jako zkamenělé zástupy lidí čouhající z lesních porostů. Některé jsou těsně u sebe, jako rodina, jiné stojí samostatně a majestátně a na jejich vrcholcích vysedávají horolezci velcí jako mravenečci. Mezi skalami poletují draví ptáci a kdesi v dáli šumí dálnice. Beze spěchu, bez starostí a opojným pocitem vítězství mne nad vysokým kusem kamene pozoruji svět kolem sebe a pode mnou. Myšlenky proudí tam a zpět, ale ani jedna se nezastaví, aby mě hlodala svou urputností a neoblomností. Vím, že mě dají čas, než se opět postavím rovnýma nohama na zem. Než slaním zpět do našeho světa, než pojedu po té šumící dálnici a než stihnu vlak domů. Tyhle své pohledy na svět si náležitě užívám.