Pojďme vyhrát Beskydskou sedmičku

Střih 1# -14 dní: Salomon Slezský maraton - horko těžko jsem se doplazila do cíle, klasika, Maru jede grilovačku, přepalovačku, nebo jak chcete...od 20.km sbírám hříbky podél cesty, lovím lesní plody a v křečích v dutině břišní se plazím do cíle s potupným výrazem, že jsem 6. žena a těm za mnou se pomalu omlouvám, že mě nestihly předběhnout. Trocha statistiky z hodinek...rekord na 5 km, Zelená liskni si. Přepal jako prase.
Jedeme dál.
Střih 2# - 7 dní: Tuc tuc, buch, křřř, buch buch... Skrillex v Praze, party až do rána...odreagování je třeba! Protančené běžecké boty.
Střih 3# -3 dny: Panika. Nemám ještě ani nachystaný batůžek, čelovka někde za skříní, boty od bláta, co budu jíst? Co budu pít?Den D, neboli B7: Po zaregistrování doma ležím hzroucená v křečích a migréně. Já věděla, že se něco podělá. Do batohu přihazuji tampony a doufám, že je v noci omylem nepodám nějakému chudákovi místo magnesia. Co mě nezabije, to mě posílí. Je mi blbě, že nemám ani tužku a jako vzpruhu si pouštím Nordwand a scénu visícího Toniho Kurze v severní stěně Eigeru. Čerpám a simuluju jeho vůli žít a bojovat. Následujících 20 hodin se mi to bude určitě hodit. Jdu si finálně vyladit outfit a naházet do skromně zúženého prostoru batůžku něco k jídlu. 2 přesnídávky, chalva, medvídci a ovocné tyčinky. Snad hlady neumřu. Poslední hodinu do odjezdu začínám být překvapivě lehce nervózní. Naladím opět Skrillexe, který mi duní ve sluchátkách ještě cestou do Třince. Poslední hodinka koncentrace, ujištuju se s Jaruškou, že naše tempo pod Javorový bude kolem 6min/km, přes to nejede vlak.

Nasoukáme se do koridoru sportovní kategorie s výrazem "my tady nejsme" a závistivě okukujeme družně se bavící elitu před námi. Požehnání, hymna, nastartovaná Karlova tatrovka a výsřel, jedeme. Probíháme Třincem směr Javorový, spokojeně si to bublám po asfaltu a ptám se Jarky, zda máme těch 6min. 5:10 odpovídá, sakra, přepalujem! Pozdě bycha honit. Už se táhneme pod sjezdovku, nasazuju hulky a vydáváme se do kopce. První stoupání vylaďujeme rychlost, Jaruška mě musí zezadu krotit. Zahanbeně se jí přizpůsobuju a pokorně kráčím vedle zkušenější parťačky. Seběh do Řeky nám jde, cestu lemují starousedlíci, kteří si teplou páteční noc zpestřují fanděním okolo tratě a halasným povzbuzováním táhlému hadu závodníků. Pod sjezdovkou lupneme ionťák a už se špuntujeme v úzkém chodníčku zarostlé sjezdovky. Tohle mě nebaví, ale musím to vydržet, tempo vláčku je jednolité, konečně nahoře a tam můžeme odbočovat směr kategorie Long na Ropici, kde se 1,5 km trasy stává obousměrným. Doprotivky už míjíme elitu, která je tedy 3 km před námi. Muže, mixy, všichni si to sviští jako o závod. Tempo přijmu za své, cukající nohy domáhající se zrychlit hážu do latě a těším se na první obžerstvovačku. Seběh z Lipového do Morávky je moc hezký, míjímě Liščí pramen, mávám Liščí stezce ztrácející se v kopci nade mnou a představuji si ty krásné výhledy po pravé straně, o které jsme díky pokročilé noční hodince ochuzené. Tady je moje tréninkové hřiště! Koukám po obloze, tisíce hvězd a jedna velká, padající, spatřena I dvojicí za mnou, kterým jsem od Javorového dala jméno Libor a Libor, neboť každých 5 minut znělo: Libore, dobrý? "Jó" Libore, jsi tam? "Hm" Libore, můžeš? Borci si přejí dojít do cíle, já si přeju ať jde Libor už někam, hlavně ne s námi do cíle. Libor mi překazil moment přání. Naštvaně dobíhám k občerstvovačce.

Beru do ruky krevetu, namáčím do sojové omáčky...hmmm...asi z Baltského moře...chutnají exoticky, jako pomeranče namočené v soli. Otvírám oči a smutně odhazuji do krabice slupku od pomeranče. Chuť soli zajím pro jistotu melounem a pro druhou jistotu ještě nacpu plnou pusu tatranek, to už mě Jaruška tahá zpátky na trasu. Z časového rozpisu zjištujeme, že si vedeme vcelku dobře. To mě uklidní, nikoliv však vláček courák sjezdovkou Sviňorky na vrchol Travný. Ke konci už mi rupají nervy a fuňící hobíky předbíhám vysokou trávou. S Jaruškou se vydáváme konečně prořídlým polem na 3. Vrchol. Ve skomírající postavě před sebou poznávám Dana, ale mému vtipu se překvapivě nesměje, ale spíš nastavuje hrot své Lekiny do mého břicha. Klidím se Danovi z dohledu, vypadá fakt blbě, ve spěchu zdravím Vencu a my ženy opět pokračujeme osaměle vzhůru. Travný je jeden z nejpoklidnějších vrcholů a s nejhezčími trasami. Proplouváme lesem I borůvčím, občas se nás sejde více, občas jdeme samy, ke konci stoupání se zastavili dva chlapi, jeden křičí na druhého "Nesedej si, slyšíš, nesedej!" Nevím, zda si sedl, nebo ne, přišlo mi jich líto, nejsou ještě ani 2 v noci a jejich osudy jsou zpečetěny. Konečně pípáme na vrcholu. Tenhle seběh si užijeme, trošku si připadám jako padáčkář vrhající se z kopce. Člověk pod sebou neřeší kameny, jen se snaží nadnášet, nezakopnout, skenovat povrch a řítit se dolů. Brzy předbíháme skupiny závodníků, kteří si evidentně se seběhem neumí poradit, necháváme všechny za sebou, dole se už zase napojujeme k Hobíkům a společně doplujeme do Krásné k velké občerstvovací stanici. Tady to žije, I když některé zhroucené postavy podél cesty už spíš nežijí, možná bych byla mezi nimi, kdyby mě Jaruška nekrotila. Jsou necelé 3 ráno a čeká nás Lysá hora, což je o hodinu lepší čas, než byl předpoklad. Musíme vzbudit chlapy, aby do Ostravice přijeli o hodinku dříve. Stoupání na Lysou touhle trasou ze srdce nenávidím, opak je tomu ale v noci. To mě baví neskutečně. Občas šutry, občas pramen přes cestu, táhlý palouček, galaxie nad hlavou a jako odměna v poslední fází před vrcholem světelný had čelovek pod námi, ztrácející se a objevující se v lesích. Jarušku tohle stoupání očividně nebaví ani v noci :) a začínám litovat, že jsme gumu nechaly v autě, mohla jsem jí trochu vytáhnout z krize. Ale věřím jí, je silná, vím, že se kousne a vyjde v závěsu za mnou a dolů to zase roztočíme. Na vrcholu lehce zmateně hledáme čtečky, konečně u chaty Bezruče pípáme, vydechnem a "Točte se pankáčové" ;) po vydlážděném chodníku na nejvyšší horu Beskyd ala Staroměstské náměstí to drtíme až dolů do Ostravice. Nad Sepetnou opět lehce kufrujeme, ale značky nakonec narozdíl od skupinky před námi objevujeme a pokračujeme správným směrem do zdejší základní školy, která celý následující den bude poskytovat azyl a péči dorazivším závodníkům. Začíná jemně svítat, hvězdičky pomalu mizí a s naším vběhnutím do obce jako na povel zhasínají I pouliční lampy. Noc je za námi. Čeká nás Smrk a ospalé ráno. U školy je třeba udělat základní údržbu, konečně se shledáváme I s polovičkami, kteří přivezli proviant - kofolu. Naklopím do sebe kuřecí vývar, zapiju kofolou, na chuť ještě meloun a modlím se, aby se pankáčové nezačali točit u mě v pupku. Vyrážíme směr Smrček a Smrk, chvilku si povídáme s mužskou dvojící, konečně můžeme bezpečně odložit čelovky. I když mám pocit, že ta moje už mi zarostla do čela. Klíží se mi oči, hledám Gutar s guaranou, podávám a zrychluju, abych neusnula. Hang na Smrk je zábavný, tlačenka se naštěstí nekoná, kamenitý traverz uteče rychle a v prvních ranních paprscích pípáme vrchol. Chci něco pojíst, pankáči se dole dotočili a mají hlad, ale partačka velí, vem si to za chůze. Poslechnu a něco si šolichám do huby ještě po cestě. Pomalu to rozbíháme. Už to není jako za mlada, jakmile se dostáváme na regulérní seběh zpěvněnou cestou do Čeladné, je cítít 60.km. Stehna pálí a kotníky na šutrech bolí. Teď teprve nastává to pravé ultra. Zatnout zuby a čelit bolesti. Konečně dobíháme I Milana s Ivankou. Do Čeladné už se vyloženě těším, zase vyhládlo, chci kofolu a taky si sundat hřejivou čelenku.

Začíná být horko. Ne že by přes noc bylo lépe, ale dopolední sluníčko tomu ještě přidává. Dozvídáme se informace o soupeřích před námi, jedna krize postihuje elitu za druhou. Jsme druhé ženy, první 20 minut před námi a třetí 20 za námi. Brouka do hlavy si bereme na cestu a táhlou cyklostezku přemítáme, co s načatým večerem. No nic, před Čertovým mlýnem to zase rozjedem  Najednou se nás schází samá vybraná společnost, před vrcholem potkáváme favority Mixu, odněkud z křoví na mě vybafne František se Standou a v údivu si to tančíme až na vrcholek Tanečnice. Tam opět zjišťujeme, že jsme osiřely, a tak to drtíme na Pustevny s výhledem chleba a škvarků. Cestou nám osamělý jezdec, borec sděluje, že jsme druhé a kousek před námi total KO první ženy. To nás nijak neuklidńuje, sami už máme co dělat každá se sebou, natož s elitou před námi. Na Pustevnách se po nás zvláštně koukají, něco čuju ve vzduchu a Jaruš taky - zahajuje taktiku "vem to všechno sebou a jdeme". Beru, v zápalu boje s vývarem a nudlema zapomínám doplnit kofolu, kolečka salámu mi vypadávají z pusy, ale prostě jdeme! Tento seběh už je za odměnu, na Pustevny jsem se těšila, teď už to má být pro zážitek. Ano, má...dokud pod námi nezbystříme jako hladové lišky Lindu s Patricií. Náskok pouhou minutu nám potvrzují I povzbuzující kolemjdoucí. Minutu, a máte je. Vidíme je na cestě před námi, nic netušící, co se na ně chystá. Nabádám Jarušku neplašit, ale zaútočit až do kopce, v lese. Pozdě, už v dáli u čteček nás vidí chlapi a halasně povzbuzují, což holky samozřejmě nepřehlédnou. Kašlu na to, chci kofolu, jako feťák dávku, Robin ji pádí koupit do kiosku a v cuku letu doléváme do flaštičky. Na Pindulu je to ještě štreka, sladký nápoj by mi chyběl. Ještě na silnici holky dáváme, povídat si moc nechtějí, tak se necháváme za zády a bojujeme samy se sebou. Máme toho už plné kecky, přemýšlím, zda se máme vzájemně hecovat, ale myslím, že tady stačí I pouhé pohledy a bylo nám jasné, že budeme bojovat do posledního dechu. Na Radhošti už nás nadšeně vítají, coby první ženy. Je to krásný pocit, o který nechceme přijít. Pomalu se kutálíme z Radhoště, proklínáme kameny, větve, trávu, kaluže, mechy, turisty, stromy, cedule, horko, slunce... Konečně Pindula, poslední občertsvení, mnoha závodníky nepolíbené. Tady je to oáza na konci tunelu. Kofola, salámy, chleba, rohlíky, voda, nadšeně si ji klopím za tričko I do čepice, kdyby mě Jaruška netahala jít dál, možná bych jim tam vlezla I do toho barelu. Ověším se nakonec zásobou tekutin v očekávání dehydratace a před námi je poslední kopec. Posledních 9 km. Zapínám si hodinky, abych mohla sledovat kilometr za kilometrem. Nahoru už se plazíme, trasa vede dlouhým traverzem, následným hangem a opět táhlým stoupáním a rovnými úseky. Jsme rozsekané jak jabka ve štrúdlu, ale zatínáme zuby každou chvíli jedna navrhne té druhé běžet po určitý bod a společně je protínáme pomalu ale jistě, jeden za druhým. Očekáváme tornado v zádech v podobě Lindy a Patricie. Třeba chytnou druhý, třetí, čtvrtý dech a střihnou nás na přechodu před náměstím...? Zaháním černé myšlenky. Za zády nás tiše doprovází František se Standou, jako pozorovatelé situace. Je mi tak zle, že jakmile František něco promluví, přeruším ho "Nemluv na mě prosím tě". Na Javorník se plazíme už v jemném kóma, musíme vypadat strašně, plašíme, možná I pohoršujeme zdejší turisty, co si vyšli na pivko. Ale je nám to jedno. 5 km do vysněného cíle, 10 minut za námi favoritky a 2 těla, na kterých se těžko hledá něco, co ještě nebolí. Frenštát, bože. Jsme tady, proplétání ulic, poslední alej, silnice, Jaruška držíc se mě pohledem zuby nehty se vlečem vstříc náměstí. Na kočičích hlavách už se chytáme za ruce, slyšíme svá jména, čísla, první ženy, skáču, vřískám, pláču. Tak nás tady máte!