Jak jsem se šla klouzat na Malou Fatru

Začíná svítání a já mžourám skrze spící tělocvičnu pootevřenými vraty na šedé ráno. Potřebovala bych tady dědečka hříbečka, co by uspal kohouty, co by slunce poslal spát zpět za Fatranské kopečky a já mohla v klidu doštrykovat fusekle pro macechu (alespoň ve snu, v kousku snu v kousce spánku), který se dnes nekonal. S hlavou zabořenou ve spacáku přemítám, zda chodit vůbec na start, jsem na odpis už teď. Přetažený pracovní týden se projevil a já mám chuť místo plánovaného a původního ultra módu Eraserhead udělat Total body switch-off. Holky se chystají, tak začínám také, bez ladu a skladu plnit zavazadla. Bude pršet, to se ví. Všechno do sáčků, které jsem nevzala, improvizuju vším možným, kolík na Camel bag jsem pozapomněla doma, fajn, naplním pár deci trochou vody jen pro sichr, mám přece lahvičky. Končím s výčtem věcí, co chybí. Prostě co nemáš, nepotřebuješ, a hotovo. Jde se na start, kde nás 4 minuty před výstřelem překvapí liják a hromy. Krčíme se jak vlaštovky na drátě pod plachtami nějakých stánků na parkovišti, málokdo má koule jít moknout pod startovní oblouk. Minutu do startu už nikomu nic nezbývá a tak hurá do vody! Start a pádíme po asfaltce vstříc prvním kopečkům zahajujícím letošní Malofatranskou stovku. Valí kýble vody, v dáli hřmí a po půl kilometru jsme už mokří do poslední nitě. Na prvním kilometru to studí, na druhém to už necítím, boty ztěžkly vodou, čvachtají, po třetím kilometru konečně odbočujeme do lesa a čekají nás první vrcholky Baraniarky, Žitné a Kraviarske. První držku házím ještě před Baraniarkami, rovnou na kamennou plotnu, ze které rukama a kolenama setřu nános bahna. Jak si tak hovím na čtyrech přes hlavu se mi přežene proud vody z neuzavřeného camelu, tak sprcha byla potřeba v tom parnu, žejo. Lehce opláchnu sedrané kolena a No stress pokračuju dál. Před Žitným dávám repete, včetně sprchy zátylku z camelu, kdyby náhodou. Ovšem nahoře... v dáli se trhají oblaka, zubaté hřebínky, bahýnko a Kraviarske servíruje mračnové výhledy. Po chvilkovém zážitku nádhery nás trasa stáčí prozatím ještě dolů, přichází seběh do Vrátné na první občerstvovačku přes hustý porost kosodřeviny. Vlivem mokra a chladu si potřebuju odskočit, a tak níže v lese využívám mezi prostoru mezi závodníky a v traverzu to lomím za tlustý kmen stromu ve svahu. Velká úleva a tak hop zpět, jen jaksi ty mokré trencle ne a ne na mokrý zadek, a tak s tím zápolím v nestabilním terénu, až mi na bahně podjedou nohy a já si to svištím jako za mlada po holém zadku zpět na stezku rovnou pod nohy vyděšeného závodníka. Tohle jsem nechtěla, sorry jako! Nevím, kdo z nás dvou je vyděšený více. Prohodím něco jako, vy chlapi mě tak strašně štvete, protože to máte mnohem lehčí a raději si to sypu zase dolů k dnešním prvním raňajkám. Za neutichajícího deště pokusuji banán a vyrážím spolu s Peťou směr chatě na Grúni, moje oblíbená zimní skialp trasa, krásně běhavá, a tak mi Peťa brzy mizí v dáli. Z Grúně seběh naposledy dolů do civilizace - Šefanové, a pak už hurá na Diery a Rozsutec. Díky počasí tato trasa zeje prázdnotou, turisti jsou schovaní před deštěm a užívám si osamělý výstup, občas se s někým potkávám, občas uteče, občas nabízí pomoc přes přelezy skal a výstup ubíhá. V sedle před odbočkou na Rozsutec postávají v pláštěnkách dobrovolníci a odkazují nás na trasu traverzem. Rozsutec se dnes nekoná, honily se kolem bouřky, trasa bude rychlejší minimálně o 1,5 hodinky. Možná i lépe, dnes bych tam zřejmě umřela. Protraverzuju společně se skupinkou chalanů, než mi do kopce zdrhnou pod Medziholie. Už ani nevím, jestli prší nebo ne. Výhledy protrhanými mraky a ranním světlem jsou však nejlepší. Přibíhá Lukáš a fotí, a já jím a Lukáš fotí a já jím :) a musím jít dál a nejde to. Cpu do sebe vše možné, snad mě to na Stoh vytáhne, ale opět mi všichni mizí v dál. Doženu, teda spíš dojedu, je až pří klesání. Nejprve se jen tak zkusmo párkrát posadím do bláta a když zjistím, že to jde, rubnu to rovnou do vykouzaného koryta, sukně hore a já jedu, chalani po mě skáčou, chytají, bez šance, jsem k nezastavení, než přijde balvan. Po čtyrech se drápu z tobogánu, ruce už nemá cenu umývat, až to zaschne, samo to opadne, jsem protáhlá komplet. To byla jízda. Připadám si jako terminátor, ještě by mi z hůlek mohly šlehat plameny, prozatím odkapává pouze bahno. Jedeme dál. Potřebuji šťávu, hledám co mám po ruce a konzumuju lehké i tvrdé drogy, co jsem našla a jdu a čekám, a nic, tak furt jdu a čekám, furt nic...doplácám to takhle na odbočku na Chatu pod Chlebom, odtamtud mám jeden zářez. Jdu to zkusit zase po dobrém s jídlem a i s colou, jsou zlatí, všude ji měli. Ale procházka pokračuje i na Kriváň, otepluje se, vykukuje sluníčko a já se těším, že mi konečně uschnou trencle i negližé. Od Kriváně se rozprostírá nádherný výhled, takový, jaký za jasného slunečného dne neuvidíte, takový ten zelený, modrý a bílý plný naděje. Žasnu nahlas a vynořivší se chalan za mnou souhlasí. Proběhneme dolů do sedýlka spolu a až do Lipovce si se Slavem děláme partáky. Cestou počítáme bolístky, jako důchodci v parku na lavičce (A co máš ty?) a nad námi se střídá sluníčko, déšť i hromy. Ačkoliv je tahle scenerie asi nejkrásnější pasáž z celého závodu, jedno mínus přece jenom má. Až po Klačiansku Maguru se táhne jako sopel. Na protest sebou jebnu hned na traverzu, tohle už se kolenům nelíbí, odmítám je i utřít, abych se nemusela dívat na krev. Slavo se jen otočí a prohodí, tady bych sa dlho nezdržoval, je tu vela medvedov. Dobrá, lehnu si teda jindy. Takže jen následuju partáka a koukám hore dole, kde je jaký maco schovaný za stromem. Maco schovaný naštěstí byl, ale nechal nám na chodníku pozdrav. Zbytek jelena. Dík bro. Na chatě na Klačianske Magure si občerstvení opravdu užiju, už nespěchám, nemám kam. V klídku se se Slavem vydáváme na Panošinou a poslední seběh do Lipovce. On nespěchá, čeká na mě, ačkoliv ho dole čeká parták ze štafety. Když se mě před Lipovce, zeptá, zda pokračuju, jen smutně zavrtím hlavou ...

Za fota děkuji Lukášovi Podolákovi a Kristýnce Skupieňové :)