Nezmar Ultra SkyMarathon 2017

Jako já se na Nezmara těšila. V diáři jsem ho měla vyznačený s vykřičníkem a veškerou jarní přípravu/nepřípravu jsem se snažila dát do něj (no, to bych zase kecala, chyběly mi objemy, začala jsem zkoušet trénovat rychlost, chodit na kratší závody, kde byl pokrok patrný, věnovat se biku a nezapomínat na stále víc oblíbenější lezení a abych se náhodou nenudila, tak jsem si ještě našla druhou práci, takhle začal můj letošní životní obrat po nastěhování do Rožnova a točení zdejších kopců). Mám prostě ráda výzvy. Délka trasy okolo 90 km mi maximálně vyhovovala a doufala jsem, že ponechají i noční start. Neponechali. Trasu nevyznačili a já týden před Nezmarem začala zmatkovat a kudy jsem chodila, tam jsem hledala vytrácející se motivaci. S Kristýnkou jsme nakonec shodly, že na start přeci jen půjdeme, přece jim tam body nenecháme.

Před čtvrtou ráno nás neomylně budík nutí vstávat z postele, netuším, zda jsem vůbec spala a začínám litovat, že jsem přeci jen nespala s ostatními v tělocvičně a neužila si ještě hodinu převalování navíc. Cestou do Bystřice se snažím probrat, ale jde to velmi ztěžka. Tyhle ranní starty jsou pro mě hřebíčky do rakve. Baví mě běhat ultra a stovky právě díky nočním startům, užívám si noční pohyb a život v lese, kde jsem sama sebou. Baví mě ultra nad 90 km. Tohle měl být Nezmar, ale v případě M ČR je samozřejmě vhodnější start ráno kvůli příchodu závodníků do cíle za denního světla. Probíhá kontrola vybavení, orientace, jsem vybavena nejen mapou, ale i vytištěným profilem připnutým na pupku a mobilem s GPS a mapou, trať totiž nebude značena (trošku se uklidňuji, že s mapou pracovat umím, pokud se nevydám zrovna opačným směrem) jen v případě Polské strany prvních 40 km je pro mě všechno španělská vesnice. Kristýna je na tom podobně, akorát má trasu v hodinkách, pokud si trefíme tempo, tak snad to společně uválčíme. Sešlo se nás tu sotva 50. Dnes to bude ve znamení hledání nejen cest, ale i motivace. Start. Vybíháme lehce z Bystřice a stačíme se do terénu v lese nad Nýdkem. Lesními stezkami prokličkujeme na Prašivou a dále až směr Ostrý vrch. Už v 6 ráno je cítit nadcházející dusný den. Holky nechám nahánět se přede mnou a spoléhám na své ultra-turbo po 50.km. Tři sjezdovky na prvních 25 km ve mě vzbuzují velký respekt. Brzy se slaďujeme s Týnkou a sledujeme holky před sebou. První kufr začíná už před malou Čantoryjí, tady jsem to tušila, bylo tu více stezek a my se měli dostat na černou mířící na vrchol. Několik lidí se vrací, další vzrušené hlasy někde v lese taky naznačují, že nenašly správnou odbočku. Nakonec na Čantorku vystoupáme správně a dál už se napojujeme na Rytířskou stezku, která protkává i vrcholy Velké Čantoryje. První delší seběh a první stoupání sjezdovkou, dole zmateně hledáme Check-point, bez výsledku, tvoříme selfie, jakože jsme tu fakt byly a hurá do kopce. Seběhy a bláto gradují, moje sukně už není jako vypraná v perwolu a druhá polská sjezdovka už mi dává na sluníčku pěkně zabrat. Posud tedy značení bezchybné. Z vrcholu Čantoryje pokračuji lehce nejistě a když seběhnu hnusný asfalt dolů do dědiny, poohlížím se po třetí sjezdovce a stanici lanovky. Mapa říká modrou, tak ji za rohem zahlédnu a dávám se po ní. Stoupání kamsi, přede mnou nikdo, za mnou nikdo (Kde je Kristýna?), mi moc nepřidává. Vytahuji GPS. Jsem na modré, tak cajk, jsem obklopena sjezdovkami, ale stanice s občerstvením nikde. Jdu dál a když už jsem nedoufala, stanici nalézám. Dávám meloun, kolu, koláče, kterým se do krku moc nechce, achjo, to zas bude šichta se žaludkem. Víťa tu nejistě vyhlíží Kristýnku, která se náhle vyřítí shora! Zapomněla nahoře odbočit a pokračovala po hřebenu :D tento závod mě začíná bavit, o veselé momenty zde asi nebude nouze, povzbudím ji, musíme to tak taky brát a vydáváme se kam jinam, než do sjezdovky nahoru na Sošov. Následovala poklidnější hřebenovka plná polských turistů a smradlavého bláta, neodolala jsem a zahučela po kotník "Šak to je močka, né?" společnými silami trefujeme vrchol Kyczory, kde potkáváme účastníky zájezdu, kteří jej netrefili J Teď už bude jen seběh, s třešničkou na vrcholek s Check-pointem a dole bývalá celnice, kde už bude Robin s Milanem. Pookřejeme, když krvelačně doháníme zlatovlásku Aničku, závodění s Týnkou se mi zamlouvá, už se těším na závody dvojic, kde to pojmeme asi formou honu :D pěkné představení si zřejmě užívá i zatejpovaný borec, když se mi před seběhem svěří "Tady ty části závodu mě strašně baví!". Jsme dole, podle profilu ještě kopeček s dědinou, kde se zastavil čas asi před 100 lety a opuštěná celnice. Brr, tyhle místa mi nahání husí kůži. Dole už se cpu pomerančem a kolou, Milan se chce se mnou proběhnout. Akorát já mám zrovna fázi č.3 - tedy 50, 60 km zvolna, turbo dnes nenatankovalo diesel, tak si z kopejtka moc nevyhodí a plouží se se mnou v poledním slunci směr Girová. Alespoň si můžeme povídat. Týnka před námi nahání Aničku. Milan se mě snaží namotivovat na závodící mód, ať se k holkám přidám, ale jsem velmi imunní. Nakonec před Girovou Aničku předbíháme také a dolů k Mostům se setkáváme i s Týnkou. Další občerstvovačka, mají jen polívku a vodu. Achjo, dnes posvícení není. Vyrážím za Kristýnkou a hodlám pojíst zásoby z batůžku. Ted už se ploužíme na Skalku a tam bude poslední sjezdovka Severka. Cestou už mi dochází, měla jsem se najíst. Hledám po kapsách banán, kousnu a ups, letí do jehličí, svině klouzavá, jsem bez jídla a ted už nadávám. Co tu máme dál, raw kuličky, gely, rozdrobené esíčka, vždycky tak poberu na výlet zajímavé chuťovky, abych je po závodě zase vrátila netknuté do police. Nevím proč jsem se ještě nenaučila jíst gely. Vyštrachám Haribo pendrek, ten nějak pokoušu. Pozvolný seběh k poslední vražedné sjezdovce, tam už trpím, hekám, Kristýnka si poskakuje nahoru, Milan na mě čeká. Nahoře už se vůbec neorientuju, vytahuju mobil s navigací, jsme kousek od modré, lesíkem se na ni dostaneme a pokračujeme směr Dolní Lomná přes popadané kmeny stromů a hromady větví a všudypřítomné pálící slunce. Tady už mi začíná být opravdu nedobře. Do Lomné se sotva dovleču, usedám k jídelnímu stolu, nepohrdnu melounem, ani pomerančem od Robina, ale to je tak všechno, na víc záklopku nemám a tělo chce víc. Jen kdyby to šlo. Už se mi nechce ani dál, Týnka už vyrazila a já se pomalu zvedám a plahočím do kopce na Kozubovou. Tady to moc dobře znám, Slezský maraton tu vyběhnu skoro celý až nahoru, jenže teď nejsme na maratonu, ale ultra L před vrcholkem už se poohlížím po křoví a stromech, kde bych v inkriminovaný moment složila hlavu. Utrpení pokračuje i hřebínkem a seběhem nad chatu Kamenitý a teď už nám zbývá jen lehký stoupáček na Kalužný vrch a poté hřebenovka na chatu na Ostrém. Tady už se vlečeme všichni, hlavně my s Týnkou, ta už má nožky rozsekané, moje nožky jsou fresh, ale od zadku nahoru to RAW ani FRESH nebylo už na startu. Seběh zvládnu, Týnka nevypadá dobře a nutí mě jít pro druhé místo. Blázen, celou dobu mě táhne, kluše stovky metrů přede mnou a teď mi to zadarmo nechá... Nakonec to tedy o 8 minut beru. Co k Nezmarovi více napsat? Je to krásná trasa, s fajn parametry, parádním zázemí a i organizační tým jsou perfektní lidi s nadšením. Netoužíme po druhé B7, ale po napínavém závodě plném kamarádů a známých tváří, kteří si přijedou férově poměřit síly.